Zhruba takový dojem si odnáším ze současných diskusí, zejména když dojde na školství. Mladí jsou dnes neschopní, dřív bylo všechno lepší, dneska chce každý titul a na techniku se nikomu nechce. Ovšem je tenhle pláč oprávněný?
Začnu trochu oklikou. Dnešní mládež je téměř od narození obklopená všemožnými chytrými telefony, počítači, "fejsbůkem", twitterem, a podobnými moderními vymoženostmi. Od mala se pohybují ve světě, kde stačí jedno kliknutí, a tím je vše vyřešeno. Asi těžko se potom divit, že tyto generace nejsou stejné jako generace jejich rodičů a prarodičů. Můžeme se čílit, že dnes znalosti nahrazuje "googlení", ale to je bohužel součást doby, v níž žijeme. Nemůžeme čekat, že by se proud času náhle obrátil a vše bylo zase jak vystřižené z filmu "Cesta do hlubin študákovy duše", kdy byl gymnaziální profesor polobůh, před nímž nažehlení studenti v úctě smekali.
Na úpadek dnešního vzdělání a znalostí nadává kdekdo. Není se asi třeba obsáhle vracet k nedávné veselé záležitosti s Jidášem. Pro mnohé to byl další důkaz, jak to jde s dnešní mládeží od desíti k pěti. Jenže pro mě je to spíš důvodem k zamyšlení, proč dnes děti neznají Jidáše? Nečtou jim rodiče doma biblické příběhy? Už slyším lamentaci, jak se ztrácejí naše kulturní kořeny. Jenže já se ptám, jestli se někdo snaží dnešním dětem nějaké "kulturní kořeny" předat. Nebo si někdo myslí, že děti si samy od sebe začnou číst Bibli, místo aby se dívaly na svou oblíbenou "Hru o trůny"?
Nevěřím, že po nespočetných generacích dokonalých géniů se nyní začaly rodit samí degenerovaní nevzdělavatelní hlupáci. Spíš bych řekl, že současný úpadek vzdělanosti je výsledkem dnešního přístupu ke vzdělání jako takovému. Mám v rodině dvě učitelky, takže jsem měl možnost si vyslechnout řadu historek - které ovšem pohříchu vypovídají možná víc o rodičích než samotných dětech. Někteří rodiče po dětech nic nechtějí a je jim jedno, jaké nosí domů známky, hlavně když prolezou. Nedejbože aby učitel dítě pokáral, to si půjdeme stěžovat do ředitelny!
A kdo může, tak si pro dítě sežene papír na dyslexii nebo nějakou podobnou kletbu, a tím je vzdělání jaksi "vyřešeno". Škola se stává institucí, kam se dítě odloží, a ať se nějak postará. Samozřejmě že by se škola měla snažit děti motivovat, ale největší břemeno bude ležet vždycky na rodině. S tím samozřejmě souvisí i výběr vhodné školy. Pokud je hlavním motivem najít takovou, aby dítě doklouzalo k nějakému vzdělání pokud možno bez námahy, pak to není zrovna příslibem zářivé kariéry v budoucnosti.
Ministerstvo školství se situaci snaží napomoci tím, že neustále chrlí nejrůznější nápady. Od do mlhy zahaleného kariérního řádu učitelů až po zavádění všech možných jednotných zkoušek a podobných zaklínadel. Teď je v módě písnička, že máme příliš mnoho gymnazistů, a že je třeba dostat děti na technické obory. Přitom paradoxně jak jednotné maturity tak jednotné přijímačky ukázaly, že gymnázia mají ve srovnání s jinými typy středních škol zdaleka nejlepší výsledky. Komu by tedy prospělo oslabení gymnázií, jen abychom posílili školy, které nabízejí ještě horší vzdělání?
Pokud dnešní mládež nechce dělat techniku, těžko se to dá změnit nějakou ministerskou vyhláškou. Omezování gymnaziálního vzdělávání by vedlo jen k tomu, že by místo malého počtu demotivovaných mladých lidí studovalo techniku více demotivovaných mladých lidí. Jenže průmysl, který neustále pláče kvůli nedostatku pracovních sil, by potřeboval v první řadě kvalitu, ne kvantitu. Ovšem na kvalitu potřebujete především motivaci, což jaksi nelze nařídit shora.
Pokud má mít vzdělání nějakou hodnotu, musí si ho začít vážit společnost jako celek. Odbýt problém tím, že dnešní mladí jsou banda flákačů, nic nevyřeší. Pokud není kvalitní vzdělání prioritou pro rodiče, nebude nejspíš prioritou ani pro jejich děti. Pokud se ve společnosti stane normou, že úspěchu je třeba v životě dosáhnout jen s co nejmenší námahou, mladá generace se začne chovat právě takto. A na tom ani žádné ministerské centrální plánování, na jaké školy by mělo chodit kolik dětí, nic nezmění.
