Norská velvyslankyně marně obhajovala neobhajitelné...

Rozhovor s norskou velvyslankyní Siri Sletnerovou se nesl v naprosto předvídatelném duchu. Vyjadřování patřičně diplomatické, tón smířlivý a obsah veškerý žádný. Hned v úvodu dialogu jsme si objasnili, že velvyslankyně o případu Michalákových vlastně nic konkrétního neví, protože všechny informace jsou tajné. Jako zástupkyně Norska musela povinně hájit postup tamních orgánů, ovšem toliko stylem "nepředpokládám, že by naše úřady mohly něco udělat špatně". Jiný argument k dispozici nebyl.

Norsko je zřejmě země andělů, kde se nevyskytuje ani jeden úředník, který by mohl postupovat chybně nebo svévolně. Něčemu takovému snad nemůže věřit ani paní velvyslankyně. A jelikož jakékoliv okolnosti případu se tají a Barnevern je tajemný jako hrad v Karpatech, může nám jakékoli informace poskytnout jen matka obou chlapců. Pokud ale úřady nemohou nebo nechtějí nic vysvětlovat, tak je poněkud nesmyslné namítat, že veřejnost je informovaná jednostranně...

Když byla následně dotázána, proč ambasáda vydávala prohlášení, že matka neříká veřejně všechno, když žádné podrobnosti případu nezná, paní velvyslankyně zaperlila - přece kdyby k tomu nebyl důvod, tak jí ty děti neseberou. Takže když jí je sebrali, tak k tomu museli nějaký důvod mít!

Vynikající kruhová logika. Takhle by měla fungovat celá justice - když tě policie zatkla, tak musíš být vinen. Nevinného by přece nezašili. K čertu s nějakou presumpcí neviny! Státní orgán má vždycky pravdu a zkuste si to jen slovem zpochybnit!

Jinak je moc pěkné zdůraznit, že vše, co Barnevern dělá, má právní podklad. Já o tom ani v nejmenším nepochybuji. Papír snese všechno a paragrafy se dá zdůvodnit cokoliv. Dovedeno do extrému i nacistické Německo mělo všechno naprosto skvěle právně podloženo, třeba takovými perlami, jako byly Norimberské zákony. Je jasné, že norská sociálka jede přesně podle pravidel. Pravidla ale nejsou totéž co spravedlnost.

Možná ale to nejzajímavější, alespoň z mého pohledu, přišlo až v samotném závěru rozhovoru. Dovolím si citovat:

Probírá se ta kauza i v norských médiích?
Skoro vůbec. Četla jsem maximálně dva malé odstavce někde v novinách. Je to ale dané tím, že matka je Češka. Kdyby to bylo opačně, věřím, že by to v Norsku rozdmýchávalo stejné emoce.

Poslední věta je docela fascinující, když se nad ní zamyslíme. Chtěla snad paní velvyslankyně říct, že pokud bychom tady za podobných okolností odebrali dítě Norům, tak by norská veřejnost měla pochybnosti o tom, že se to stalo po právu? Měli by snad Norové námitky proti práci naší "sociálky"? Domnívali by se, že jsme jim dítě ukradli?

Dovedeno do důsledku, paní velvyslankyně bezděčně řekla, že reakce české veřejnosti je vlastně oprávněná. Kdyby se to stalo jim, tak Norové zareagují stejně. Pokud nás tedy chtěla ambasadorka přesvědčit, že Barnevern ví, co dělá, její poslední věta to obrací naruby. Pokud by, jak paní velvyslankyně naznačuje, Norové pochybovali o práci našich úřadů, nevidím důvod, proč bychom my měli důvěřovat těm jejich.

V jednom ale s paní velvyslankyní souhlasím - paní Michaláková má smůlu, protože je Češka. Kdyby byla Norkou, tak by si tamní úřady tak snadno nevyskakovaly. Jenže jako cizinka je mnohem snazší cíl, zvlášť když náš stát dlouho hrál mrtvého brouka.

Paní Sletnerová jistě jen dělala svoji práci, ale pokud nás chtěla uklidinit výroky typu "nic o kauze nevím, ale úřady určitě postupovaly správně", tak tím norskou pozici nijak nevylepšila. Stejně tak by těžko mohla zdůvodnit, proč mají být české děti trvale vychovávány v cizí zemi nebo proč sociálka trvá na vydání jejich pasů. Možná také proto, že obhájit neobhajitelné zkrátka nejde...