Občas si přečtu nějakou stížnost, že chlapi dneska nejsou k sehnání. Když si pak přečtu seznam požadavků, které by chlap měl splňovat, tak si vroucně přeju, abych takového člověka někdy potkal. Asi by ho měli vystavit v muzeu.
Kdo to vlastně je "chlap"? A jaké atributy by měl asi tak mít? Měl by být dominantní? Měl by nosit drahé obleky, hodinky, jezdit v autě v ceně rodinného domu a šustit bankovkami? Je chlap ten, kdo hlasitě řve, když mu dojdou argumenty? V politice takových lidí máme plný pytel, ovšem mně připadají spíš jako malé děti, které si rozbíjejí navzájem bábovičky.
Evoluce připravila muže na boj o moc a slávu, jenže nástrojem dnešního muže už není kyj ale chytrý mobil. Někteří z nás možná sní o tom, že jsou slavnými vojevůdci, bojující proti silám zla nebo "šmejdu z vesmíru", v reálném životě ale sedíme v kanceláři a hrdinským činem dne je vyndat z tiskárny zaseklý papír. Možná moji šikovnost ocení nějaká kolegyně úsměvem, ale stejně jsem při této "misi" spíš Clark Kent než Superman.
Dobývat cizí státy už dneska považujeme za necivilizované, dobývat vesmír je záležitost pro pár vyvolených, zlata už také moc není, takže je otázka, co ještě mohou dnes muži dobývat? Pokud jde o ženská srdce, tak tady to taky není žádná sláva. Na všech frontách se vede boj proti "sexismu" a za oceánem jim taky pěkně "haraší". Slýcháme výčitky, že ženy jsou např. ve filmech zobrazovány jako "sexuální objekty". Nakonec možná sex zakážou úplně, protože to ženy ponižuje...
A když už jsme u toho, díky pokroku v metodách umělého oplodnění nebudou ženy možná muže potřebovat už vůbec. Začaly se vést debaty, jestli povolit umělé oplodnění samotným ženám bez partnera. Jsem si jistý, že mužům hodně pomůže pocit, že jsou zvolna odsouváni do role dárce spermií.
Otázka je, jestli vůbec má smysl hledat pro muže nějakou specifickou společenskou roli. Proč bych se měl vůbec snažit zapadnout do nějaké škatulky? Necítím potřebu si neustále něco dokazovat a šplhat kamsi do oblak na vrchol kariérního žebříčku. Nerozumím tomu, proč bych měl být stále dominantní a silný. Neschopnost přiznat, že na něco nestačím, za známku vnitřní síly nepovažuju.
Ideálem pro mě není naplnit nějakou archetypální představu mužnosti, ale jakási vnitřní rovnováha. Se svojí postavičkou nejsem vhodným adeptem kulturistiky, ale trápit se kvůli tomu je cesta do blázince. Člověk se musí soustředit na to, čím je, ne čím není. Proto když slyším v nějaké reklamě, že tohle je pro pravé chlapy, musím se smát. Každý můžeme mít svůj ideál, kterému bychom se chtěli přiblížit, ale měli bychom si ho vybírat proto, že sami cítíme potřebu na sobě pracovat. Ne proto, že ho někdo vybral za nás.
Pokud si tedy dnes ženy stěžují, že chlapi nejsou, měly by si především ujasnit, jaké chlapy vlastně chtějí. Patriarchální typy ze staré školy? Rytíře na bílém koni? Nebo bude stačit šedá myš, která si každý den odbývá svou směnu od osmi do čtyř? Obávám se, že dnešní doba hrdinství nepřeje. Možná ale není třeba, aby byli dnešní muži hrdiny. Mohlo by stačit, když budou dobří ve své práci a dokážou si vážit sebe takových, jací jsou.
Ostatně pro mě je spíš hrdinou někdo, kdo se za totality odmítl podřídit státní mašinérii, než manažer, který rád na poradách svým podřízeným dokazuje, jak úžasně dominantní je...
