V poslední době se nám v debatách vynořuje nový "spasitel" naší politiky, zvaný též "přímá demokracie". S její pomocí prý konečně dostanou moc do rukou zpátky občané a pak nám patrně nastanou světlé zítřky.
Obávám se, že je to poněkud naivní představa. Referenda sice skutečně dávají rozhodnutí do rukou "lidu", ale těžko lze jejich prostřednictvím řídit stát. Prvotní problém naší politiky vidím v tom, že z ní normální lidé prakticky utekli, takže v ní logicky zbývají jen ti, kterým mizerná pověst, které se "těší" naši zákonodárci, zřejmě nevadí. Kdysi početné "tradiční" strany se prakticky vylidnily, a ty nové vznikají spíš jako jakési prázdné schránky bez členské základny.
Referendum je najednou vnímáno jako naděje, jak se zbavit těch "neschopných a zkorumpovaných politiků, kteří jen kradou a hádají se". Nebude to fungovat. Jeho zastánci s oblibou vzývají Švýcarsko, přičemž ovšem naprosto opomíjejí zásadní rozdíly v jeho politickém systému. Švýcarská Federální rada vykonává jak funkci vlády, tak (kolektivní) hlavy státu, a jejích sedm křesel je dlouhodobě rozděleno mezi 4 hlavní strany, které pokrývají většinu politického spektra. Kromě toho je zde silný vliv kantonů, které mají rozsáhlou autonomii. Pevnou součástí tohoto systému jsou pak nejrůznější typy referend.
Tento systém je třeba posuzovat jako celek, nejde si z něj jen tak vyzobávat semínka v naději, že je půjde prostě přesadit jinam. Především totiž vyžaduje silnou občanskou aktivitu a politickou angažovanost. Kdo je ale u nás ochoten věnovat něčemu podobnému čas a energii? Jsme-li smířeni s představou, že politika je špína a nejde s tím nic dělat, tak s tím taky nikdo nic neudělá.
Demokracie logicky nemůže být založená na čistě formálních aspektech - tedy jakým systémem se volí, kolik komor má mít Parlament apod. Demokracie je především způsob, jakým uvažujeme, jaký je vztah občanů ke státu i sobě navzájem. Vládnutí v demokratické zemi stojí pokaždé před nelehkým problémem, jak vyvážit spoustu protichůdných zájmů. Jak najít rovnováhu ve vztazích zaměstnanec-zaměstnavatel, zdravý-nemocný, pracující-senior, požadavky mají lékaři, učitelé, policisté, zahrádkáři, výrobci elektřiny, odběratelé elektřiny...
Referenda se hodí k řešení jednoduchých otázek, na které jde dát jednoduchá odpověď. Složité systémy jako je důchodový systém, školství nebo zdravotnictví ale nejde změnit nějakým mávnutím kouzelného proutku. Proto existují politické strany a jejich programy. Politik by měl nabídnout vizi, získat pro ni podporu veřejnosti, uvést ji do praxe a pak z ní skládat účty. Referenda umožňují dělat jen dílčí zásahy, které složité systém spíš rozboří než vylepší. A pokud v politice vizionáře nemáme, pak je třeba je přesvědčit, aby do ní vstoupili, ne že politiku prostě zrušíme bez náhrady.
Další potíž referend je jejich "většinovost". Důraz na to, že většina bere bank, je destruktivní. Na naší politické scéně panuje naprostá absence shody i na těch nejzákladnějších otázkách. Opozici je třeba zválcovat, oponenty umlčet a zesměšnit, každá vláda s gustem boří to, co postavila ta předchozí. Důsledky jsou nasnadě - neustálé změny, permanentní reformy, chaos. Pokud chceme stabilitu, tak to logicky vyžaduje konsenzus mezi většinou a menšinou. Vyžaduje to plány, které přežijí déle než jedno volební období. Jenže shoda mezi vládami a opozicí se u nás vyskytuje asi stejně často jako yetti.
Právě proto vládnutí Švýcarům funguje - díky tomu, že všechny hlavní politické proudy hledají společnou řeč a dlouhodobou stabilitu. Něco takového by znamenalo překopat celý náš politický systém od základu, a především by to vyžadovalo radikální změnu v našem myšlení a vnímání politiky. Museli bychom přijmout náhled, že demokracie není jen pro mě, ale i pro ostatní. Že i politický oponent může mít můj respekt. Jednou ustoupíš ty mně, příště zase já tobě. Že schopnost dohodnout se není slabost a kompromis není hřích.
Museli bychom přijmout pohled, že politika je dobrá věc, na které je třeba se podílet. Rezignovanou veřejnost zavedení nějakých referend nespasí, jelikož problémem není samotná absence nějaké metody hlasování, ale právě její rezignace. Zájem lidí o politiku ovšem zákonem zavést nelze. Chceme-li demokracii, musíme v ni také věřit, ne jen stále nadávat. Víra je ovšem u nás velmi nedostatkové zboží...
