Kolik uprchlíků dokáže Německo přijmout, než se mu situace rozsype pod rukama?

Rozhodnutí Angely Merkelové přijmout syrské uprchlíky jistě ocenilo přetížené Maďarsko, stejně jako samotní běženci, kteří začali plnit německé ubytovny. Otázka ovšem je, jak dlouho radost vydrží. Zájemců o azyl bude stále dost.

Nejde až tolik o to, kolik teď bude stát ubytování takového množství lidí, důležitější bude, jestli se je podaří nějak dlouhodobě začlenit. Bohužel zkušenosti ze západní Evropy ukazují, že přistěhovalci často vytvářejí uzavřené komunity, kde nějaká kulturní "asimilace" nemá šanci. A při hromadném přílivu se dá očekávat, že přistěhovalci se budou chtít držet mezi svými. Ekonomové argumentují, že Německo nutně potřebuje mladé pracovní síly. Pokud je ovšem získá za cenu vytvoření dalších kulturních "ghett", pak na tom dlouhodobě opravdu nevydělají.

Zároveň Německo vyslalo jasný signál, že syrští uprchlíci tam mají dveře otevřené. Jenže ze Sýrie uprchlo už několik milionů lidí, kteří živoří v táborech v Turecku, Libanonu nebo Jordánsku. Jaké podmínky v takových táborech panují si asi dovedete představit. Není se asi čemu divit, že mnoho lidí by tohoto německého "pozvání" chtělo využít. Proč nezačít nový život na bohatém Západě? Řada uprchlíků má bohužel značně nereálné představy o tom, co je v Evropě čeká.

Když přijde srážka s realitou, uprchlíci najednou zjišťují, že zahlcené země nestíhají zajišťovat ani základní zásobování, natož aby je dokázaly registrovat. Každému také nezajistí vlastní domek se zahradou, takže uprchlíci končí na přeplněných ubytovnách a stěžují si, že nemají přístup na internet. Když situace vykvasí, tak začne zaznívat volání "Chceme svobodu!", aniž by jim docházelo, že Evropané opravdu dělají, co mohou.

Možná v téhle situaci Německo chtělo alespoň dočasně uvolnit tlak. Může v tom být i snaha nějak odčinit "hříchy minulosti", vykonat určitou oběť pro zachování evropské jednoty. Snad chtěla kancléřka dokázat, že to se solidaritou myslí vážně. Problém je v tom, že Sýrii a Syřanům v tuto chvíli pomůže jen jedno - totiž kdyby byly velmoci konečně schopné se domluvit, co s nešťastnou zemí udělat.

Nedávno proběhla médii informace, že Rusové patrně zesilují vojenskou pomoc svému spojenci Assadovi, kterého se Američani celou dobu snaží sesadit. Irán si tam hřeje svou šíitskou polívčičku, Saúdi zase kopou za sunnity, a Turecko má spadeno spíš na Kurdy než hrdlořezy z IS. Země se za aktivní asistence těchto titánů už fakticky rozpadla, stejně jako Irák, který USA dokázaly skvěle rozvrtat, načež z něj nakonec Obama musel prakticky utéct, protože americká veřejnost už nechtěla o dalších ztrátách svých vojáků ani slyšet.

Mezinárodní společenství se omezilo na "podpůrné bombardování", přičemž každý doufá, že na zemi to "vyřídí" někdo jiný. O efektivitě této strategie lze s úspěchem pochybovat. Pokud se hlavní hráči nedohodnou na nějaké společné akci, budou z rozvrácených zemí prchat další miliony. Něco takového nezvládne ani Německo ani nikdo jiný.

Dnes Merkelová sice prohlásila, že v Německu není místo pro ekonomické migranty, ale dokáže něco takového skutečně důsledně uplatňovat? Ve stejné chvíli nám Juncker oznamuje, že se bude rozdělovat 120 tisíc uprchlíků. Je to stále dokola, jen s postupně rostoucími čísly. Neustále se mluví o výzvách, kterým EU čelí, ale řešení je stále jen jedno - rozdělovat.

EU je už zřejmě natolik ve vleku událostí, že nedokáže Obamovi vysvětlit, že jí svým jednáním podřezává větev. Pokud chtějí evropští lídři ukázat akceschopnost, tak by měli především začít prosazovat nějaký plán na ukončení války v Sýrii a obnovu zničené země. Boj proti IS se zkrátka musí přestat odehrávat v rovině slovní. A pakliže je Evropa už natolik slabá, že ji ve světě už nikdo nebere vážně, pak jsou zřejmě její dny postupně sečteny. Vyhlašováním kvót se krize zkrátka nevyřeší...